MY A ARABOVÉ

Když jsme se přestěhovali do našeho nového bytu, trošinku jsme se báli. Naši sousedé přes chodbu jsou Syřané. Připevníme malou nenápadnou mezuzku na dveře, která může vypadat jako zvonek, nebo tu velikou, která prostě vypadá jako mezuza? Připevnili jsme velikou. Menoru dáme do okna tak, aby ji naši sousedé měli o chanuka stále na očích, či tak nějak…? Měli ji na očích. Slova paní Siham nás totálně odzbrojila: „Jedudi! Brothers! Come for coffee!“ Jsou tak moc fajn, protože jsou křesťané, pochopili jsme. 

Když jsme přijeli do Egypta, automaticky vpluly Davidovy hvězdičky za výstřih. Sem tam však hvězdička vypluje. „Jehudi?“ ozvalo se. Ano, jsme Židé - mírně číhavý pohled. Co přijde? „Welcome!“– úsměv a nekonečné povídání o politice, Mojžíšovi, Ježíšovi a Mohamedovi. Aha, jsou tak moc fajn, protože jsou křesťané a muslimové, pochopili jsme.

Když jsme jeli do Tunisu, pardon na Džerbu, zase nám na hrudích blikaly Davidovy hvězdičky. Obavy v nás však blikaly též. Na Džerbě je 13 funkčních synagog. 
Asi 1300 Židů tam žije ve svých čtvrtích vedle muslimské většiny v pohodě a s láskou k zemi i jejím obyvatelům. Muži nosí kipy, šišky, nebo fezy. Ženy jsou většinou poněkud zahalenější, než místní Arabky. V synagoze se zouvají. Všichni mluví arabsky, hebrejsky a francouzsky - opravdu všichni. „Jehudi?“, zeptal se číšník v hotelu. „Ano.“ „A už jste byli v synagoze? Dnes máte svátek, že? Hezké svátky.“ Průvodce Habib vykládal naší skupině v muzeu rozdíl mezi muslimskou a židovskou obřízkou. Pak začal zpívat: „Hava nagila, hava nagila … Máte teď svátky, že? Moji sousedé staví boudičku z větví. Tak všechno nejlepší.“ Jsou tak moc fajn, protože jsou muslimové, pochopili jsme.

Jsou tak moc fajn, protože jsou lidé, pochopili jsme.


Sylvie Wittmannová