O OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI

Když zemřel přední slovenský disident Milan Šimečka, založila skupina jeho přátel Nadaci Milana Šimečky. Existuje a pracuje dodnes. Je tomu tak díky nasazení několika málo lidí. Orientace na oblast lidských práv a marginalizované minority (především Rómy) je v souladu s odkazem Milana Šimečky i Veřejnosti proti násilí, na jejíž půdě nadace vznikla. Když byl zabit Filip Venclík na stanici metra Dejvická, vzniklo Hnutí občanské solidarity a tolerance (HOST). Chvíli to bylo skvělá organizace vystupující proti rasismu a xenofobii. Dnes živoří pro nedostatek peněz a systematické práce. Anarchoidní mládež, která se HOSTu ujala, měla dobrou vůli, ale nedostatek vytrvalosti a schopnosti k systematické práci. Jeden z protagonistů HOSTu si založil – spolu s živou pozůstalostí po bojovníkovi za lidská práva Ladislavu Lysovi – organizaci, která se stala centrem alternativní kultury (http://www.kozy.cz). Spolek přátel koz poskytuje svému zakladateli a jeho přátelům zábavu i půdu pro vážnou diskusi. Fond na podporu Slováků, kteří byli pronásledováni Mečiarovým režimem, vznikl na pomoc Andrejovi Sámelovi, který čelil Mečiarově žalobě bez peněz a podpory. Odchodem Mečiara ze scény ukončil svou činnost i tento fond. Po tragické smrti Josefa Vavrouška a jeho dcery Petry založila skupinka přátel Fond Josefa a Petry Vavrouškových. Po několika letech z něho zbyla jediná žena s manželem a jejich zarputilé úsilí pomáhat dětem z oblastí kdysi postižených záplavami. Nakladatelství Votobie zakládalo Nadaci pro svobodu slova v situaci, kdy čelilo soudní při pro propagaci marihuany. Nadace se zaštítila jmény celebrit, a jelikož soudní pře vyšuměla, nepamatuji se – kromě jediné tiskovky k návrhu protidrogového zákona – na žádnou konkrétní akci této instituce. Skupina úspěšných slovenských podnikatelů v Čechách založila Nadaci pro podporu vzdělávání. Žádné fanfáry – jednou ročně tito lidé rozdávají ze svých zisků jistou částku jako příspěvek studentům na bydlení a tečka. Spolek pro odškodnění rómských obětí holocaustu pomáhal lidem, kteří byli vyloučeni z procesu odškodňování pro svou etnickou či kulturní marginalitu. Byl jsem taky u toho, když se rodila Židovská liberální unie. Dnes mne už toto uskupení nezajímá a myslím, že je to tak dobře pro obě strany. Bylo by jistě možné vyjmenovat desítky, ne-li stovky, podobných organizací. Společné – kromě sdíleného zájmu - mají: pestrost, nezávislost … a odstup od vysoké politiky.
Netvrdím, že všechna ta hnutí, sdružení, spolky, nadace, kluby, komory, asociace, iniciativy, charity… jsou jediným obsahem pojmu občanská společnost. Myslím si ovšem, že jsou jejím jádrem – a to jádrem z povahy věci pestrým. Vyplňují prostor mezi státem a jednotlivcem. Jsou reakcí na rozmanité problémy, jejichž řešení se lidé ujímají z vlastní vůle a ve vlastním zájmu. Občanská společnost je taky svépomoc, kterou si lidé poskytují. Je současně projevem jejich suverenity i vůle nespoléhat jenom na všeobjímající funkce státu. A je svým způsobem i pojistkou proti tomu, aby si stát neuzurpoval příliš kompetencí nad lidskými životy. Umím si ovšem představit, že za jistých okolností se pod pláštěm občanské společnosti mohou rozvíjet hnutí, spolky, nadace, iniciativy, sdružení, které jsou jejím přímým ohrožením (například ekologičtí či političtí extrémisté), a vím taky, že se rodí něco jako globální síť podobných institucí, jejichž síla je obrovská, legitimita minimální a cíl pochybný (například militantní antiglobalisté). Konec konců, i na akademické půdě se rodí koncepty „občanské společnosti“, které spíše nahánějí hrůzu, než probouzejí naději – například levičácké vize „lepších zítřků“. A to už vůbec nemluvím o těch institucích občanské společnosti, které slouží přelévání peněz, zpravodajským službám, organizovanému zločinu.

Empirická pozorování současně potvrzují, že možnost podílet se na rozhodování o osudech sousedství, obce, města, regionu, státu…, zvyšuje motivaci k práci pro jiné, solidaritu a kvalitu života. Problém začíná tam, kde se lídři institucí občanské společnosti, či jejich mluvčí, situují do pozice těch, kteří vědí co potřebujeme (všichni) a prosazují cesty jak tyto vize „zpředmětnit“. Jaksi přitom zapomínají, že mandát na zásahy do chodu společnosti se v demokracii nezískává silou přesvědčení a vírou, ale diskusí ve veřejném prostoru. Anebo nezapomínají, jenom mají pocit, že standardní cesta k politické legitimitě je pro ně příliš dlouhá a nejistá. 

Fedor Gál