PAŠTÚNI JSOU NAŠI BRATŘI 

S pokračující válkou v Afghánistánu jsme měli v redakční radě pocit, že by v Maskilu mělo být něco aktuálního. Dalo by se asi aktuálně vysvětlovat, proč premiér Šaron přirovnal Izrael k Československu v roce 1938, nad čímž se světová média tak převelice podivovala. Že to bylo proto, že v komentáři k oné slavné protiteroristické rezoluci Spojených národů se výslovně uvádí, že palestinské sebevražedné útoky na izraelské civilisty NEJSOU terorismem jak je definován touto protiteroristickou rezolucí. Ale to by měla lidu vysvětlit běžná média a běžní novináři, a ne Maskil. 

Protože však cokoliv nespojené s Afghánistánem by nebylo aktuální, je načase přiznat si, že Paštúni, etnická skupina stojící za hnutím Taliban, jsou naši bratři.
Roku 721 před naším letopočtem Asyřané zaútočili na severní část rozštěpeného Izraele, a odvlekli do zajetí dodnes ztracených deset kmenů, Šimeón, Rúben, Gád, Manasse, Isachar, Neftali, Efrajim, Zabulón, Dan a Ašer. Přesněji řečeno, „ve čtvrtém roce krále Chizkijáše, což byl sedmý rok izraelského krále Hóšey, syna Élova, vytáhl Šalmaneser, král asyrský, proti Samaří a oblehl je. Dobyl je koncem třetího roku. V šestém roce Chizkijášovy vlády, což byl devátý rok vlády izraelského krále Hóšey, bylo Samaří 

dobyto. Asyrský král vystěhoval Izrael do Asýrie a usadil jej v Chalachu a v Chabóru při řece Gózanu a v městech médských. To proto, že neposlouchali Hospodina, svého B-ha, a přestupovali jeho smlouvu. Neposlouchali, a nečinili nic z toho, co přikázal Mojžíš, služebník Hospodinův.“
Od té doby Židé ztracené kmeny hledají. Neboť dle proroků příchodu Mesiáše a znovuvybudování Chrámu bude předcházet návrat všech ztracených kmenů zpět do země, kterou jim dal Hospodin.
V existujících záznamech na hliněných tabulkách, které byly vykopány na území dnešní Sýrie, se o deportovaných Izraelitech mluví ještě v pátém století před běžným letopočtem. Poté se veškeré záznamy o nich ztrácejí. Je známo, že Izraelité byli deportování v rodinných jednotkách, a že si Asyřané ponechali pro své bojové jednotky slavné izraelitské vozataje ze Samaří. Přesto, že starověká Asýrie byla tavícím kotlíkem kultur, ne nepodobná dnešním Spojeným státům, díky deportaci ucelených rodinných jednotek se alespoň někteří mohli ubránit asimilaci.
Z Bible a oslavných asyrských reliéfů víme, že Izraelité byli deportování také na hranice médské říše s Asýrií. Médejci poté část Asýrie dobyli, a původní obyvatelstvo z dobytých území vytěsnili na nové východní hranice médské říše. Tj. na území dnešního 
Uzbekistánu, Číny a Afghánistánu. Na všech těchto územích později existovaly početné židovské komunity, a pokud někteří z Izraelitů unikli asimilaci, jistě se sloučili s těmito obcemi. Co je však pikantní, jsou jména kmenů, které od pátého století, tedy od doby, kdy deportovaní Izraelité mizí z území dnešní Sýrie, ovládaly Střední Asii. Z Buchary vládl širokému okolí, zasahujícímu i do dnešní Indie, Pákistánu a Afghánistánu, kmen nazývaný v různých transkripcích Haftali, Aftali a Naftali. Přesto, že vládli celé oblasti téměř dvě stě let, téměř nic se o nich neví. Ví se však, že s kmenem Haftali sbratřený kmen ovládal další území, nacházející se mezi Indií, Pákistánem a Afghánistánem. Tento sbratřený kmen se jmenoval – Zebula. Král této říše, která razila své vlastní mince, měl titul „mir ha gola“, který je na těchto mincích uváděn. Hlavní město říše Zebula se jmenovalo Baruch. Pokud toto vše jsou pouze náhody, jsou to náhody vskutku velmi zřetězené. Kam však všechny tyto kmeny zmizely?
Pokud se vrátíme zpět k textu z Knihy královské a podíváme se na místa, kam byli Izraelité deportování, vidíme, že „usadil je v Chalachu a v Chabóru při řece Gózanu.“ Tato místa byla celkem přesně lokalizována v dnešní Sýrii. Jen řeka se jmenuje Chabur, a město Guzan, tedy naopak. Podle místních asyrských tradic izraelité, kteří byli velmi vzdělaní, odešli kamsi na východ. Ale kam na východ?

Když jedete prstem po mapě na východ, zjistíte, že si pomístní jména nového po-deportačního domova vzali s sebou. Neboť váš prst dojede na místo, kde je jak místo zvané Chávor, tak i řeka Gozni. Řeka Gozni se vlévá do řeky Kábul. Chávorský průsmyk je klíčovým přechodem mezi Pákistánem a Afghánistánem. Vlády na tomto území nikdy nevládly. Je to totiž země kmene Paštúnů, kteří Chávorský 
průsmyk hlídají již dva tisíce let. Vyhnali Čingizchána, Brity i Rusáky. A dnes jsou Taliban.

Co nám na CNN neřekli je, že Paštúni neuznávají islámské právo šaría. Že sice přijali Islám, ale drží se svého vlastního kodexu, který nazývají Paštunvali či v jiném přepisu Puchtunvali. Tento kodex je vždy nad Koránem a příkazy v něm obsaženými. Co tento kodex přináší? V podstatě starozákonní pravidla v jejich nejtvrdší formě. Bez rabínského hilelského zjemnění. Oko za oko, zub za zub, za smilstvo smrt. Šaría je pro Paštúny příliš jemná. Podle Paštunvali k ukamenování smilníků či hříšníků stačí pouhé podezření, a není potřeba faktů. Tato tvrdost ve vyžadování litery zákona je podle orální tradice způsobena tím, že B-h Paštúny již jednou těžce potrestal za odklon od jeho zákonů. V orální historii Paštúnů je též zachována historie dobytí jejich původní domoviny a vypovězení do ciziny.
Podle paštúnských legend byl jejich rod založen mocným Afghanem, který byl synem izraelského krále Saula. Tento fakt nám situaci lehce komplikuje, protože Saul nemá se ztracenými kmeny nic společného, ale k tomu se ještě vrátíme. Na rozdíl od jiných muslimů se Paštúni při učení svatých textů kymácejí dopředu a dozadu, a při vyslovení jména Alláhova vždy skloní hlavu. V pátek navečer Paštúni zapalují olejové lampy či svíce, jen musí být schovány pod košíkem, neboť taková je tradice. Většina vůdců Talibanu pochází z rodinného klanu Musaherd, a hrdě tvrdí, že oni jsou skuteční přímí potomci Mojžíšovi. Paštúni nosí talisy, které mají odjakživa jeden z pramenů cicit modrý. Hlavní rodinné klany Paštúnů nesou jména Rabbání, Levání, Šimoárí, Efridí a Gadun. A aby byla věc ještě aktuálnější, Paštúni dodnes uznávají institut azylových míst. Taková místa poskytují azyl hlavně viníkům neúmyslných zabití. Uprchlíci hledající azyl před trestem jsou podle této tradice svatí, a jejich ochrana je svěřena těm nejpobožnějším a nejvzdělanějším, neboť i akt ochrany uprchlíka je svatý. Ve vysvětlení Talibanu pro západní tisk nezazněla věta, která zazněla ve filmu Simchy Jacobovici 
v interview s jedním z vůdců Talibanu: „Tohle přeci přikázal Moše Jošuovi, a my takové uprchlíky musíme chránit.“ V interview zazněla ještě jedna podivuhodná myšlenka onoho Talibance: „ Židé jsou stejně Paštúni jako my.“ 
Je poněkud mrazivé, že by tato paralela mohla platit i naopak. A že by těch patnáct milionů Paštúnů mohlo z Afghánistánu udělat alija. Neboť jsou to v podstatě jenom takoví radikálnější chabadníci. Začal snad konec světa? Dobijí militantní islámští mudžáhidové vedení Paštúny dnešní Izrael, způsobí tím návrat vyhnaných kmenů včetně těch ztracených, přijede Mesiáš a z nebe spadne Chrám? Možná ne. Souvisí to s odvozováním původu Paštúnů od syna krále Saula. Jsou totiž tací, kteří tvrdí, že Paštúni jsou ve skutečnosti potomci židovských bojovných kmenů z pobřeží Arabského poloostrova, které téměř dokonale vyvraždil v polovině sedmého století prorok Muhammad. A že si jméno svého hlavního města vzali s sebou do Chávorského průsmyku. Hlavní město židovské říše v Arábii se totiž jmenovalo Chayvar. Ale ať už je to tak nebo tak, Paštúni jsou naši bratři. 

Což ale neříkejte poslednímu Afghánskému židovi, panu Izákovi Levymu. Ten byl Talibanem soustavně perzekvován, a volal do celého světa o pomoc. Co je zajímavé na jeho osobní historii je fakt, že pod Kábulskou synagogou na Květinové ulici žil v míru a klidu do okamžiku, než se do Kábulu přistěhovala rodina jeho bratrance z Hératu. Bratranec přestoupil na Islám, a jal se milého Izáka Levyho soustavně udávat úřadům s tím, že Izák je nemoderní, neprogresivní, a zarputile trvá na své staré víře, přesto že si přeci klidně může dál být židem coby loajální Muslim. Připomnělo mi to chování Liberální Unie, ale o tom zase až příště.

Váš ŠMOK