Co mne mrzí a co těší...

Mrzí mne, že na sklonku éry, která dělila čas na období „před Kristem a po Kristu“ se v republičce, která dělila čas na období „před Únorem a po Listopadu“ začíná dělit čas na „před zářím a po osudném září“ … a to dokonce do té míry, že divadla doporučují na to konto nehrát a držet jakýsi nadnárodní, možná nadkontinentální smutek. Přitom nad ostatky vyvražděného Tibetu a masakrované Čečny se žádná tryzna nekoná. Mrzí mne, že se izraelská střelba do palestinských dětí stává vděčným námětem novinových úvodníků, ale že sebyť jen jako sloupek v kulturní rubrice nedočtu, že český učitel stojí před českými dětmi zcela bezradný s otázkou jak dnes učit o holocaustu. Mrzí mne, že tak rádi zaujímáme globalizovaná a unifikovaná stanoviska a dodnes, po Únoru, Listopadu i Září jenom čekáme na oficiální názory a komentáře, že se neumíme ptát …

Ale poslal bych své dítě házet kamení na vojáky, ačkoli mají nabito jen „gumovejma“? Vzpomínám si ještě na Ferdu z vojny? Co mě tak dlouho a neuvěřitelným způsobem provokoval, až jsem, já, starý zbabělec a pacifista, dostal chuť ho zabít? Co je spravedlivého a národně-osvobozenecky-bojovného na tom, když kvůli událostem v Nábulusu začnou hořet synagogy ve Francii? To přeci není úplně košer . . .

A mrzí mne, jak snadno po panické hrůze z antraxu nastoupí panická hrůza z psíků, a jak směšně unaveně vypadají ty tři, čtyři obrněné transportéry okolo 

bývalého Federálního shromáždění – naše kategorické NE islámskému fundamentalismu. A jak stejně rychle se tzv. islámský fundamentalismus začne v domácnostech překládat jako „Jó, ti Arabi…

“ A to tady v žádné Delvitě neukazujeme obsahy našich zavazadel, chvála Pánu /B´H/ nám tu zatím nic nebouchá, vrahy Rómů soudíme v rukavičkách a na „nic-než-národ-boys“, kteří zhanobí židovskej hřbitov prostě nemáme ani pásek ani páky, a tak se jen hnípeme v tom, kolik si ti nahoře stačili nahrabat, a září nezáří, ve výtahu se stejně nezdravíme …

A kladu si otázky, OD kolika mrtvých výše se smí v očích Rady bezpečnosti na teror odpovědět silou, a DO kolika mrtvých je taková odpověď ještě agresí? A co je pravdy na tom, že se Židé trmáceli pouští těch čtyřicet let jenom proto, že pořád nemohli najít flek, pod kterým by netekla ropa? A jak bych se asi zachoval já? A kdo si dnes ještě vybaví, kolik se toho narokovalo, když se měla v Teplicích stavět mešita? A co děláme za virvál, když se má někde zřídit nový utečenecký tábor…

A co mne těší? Že se dá žít pozitivně i bez hlubší znalosti talmudu, politologie a tržních mechanismů. Jeden můj přítel už kdysi před lety přišel na pravidlo, že každý, kdo dostane potřebu spasit svět, by měl co nejrychleji vyjít za ves na pole a jen tak pro nic za nic vyměnit dva kameny. To ale vypadá, že jestli to s  mírem na Blízkém Východě myslíme opravdu vážně, máme se setsakra coohánět …

Achab