Home  
Krátce
Židovský Rok
Rabi Hoffberg Končí 
Zatím Zůstávám
Pytel Plný Papírků
Zachovat Status Quo
Cikáni
Chasidské Příběhy 
Mír Je Možný

Cikáni
Kateřina Sidonová

červenec 1989
Honza je hasič

Honza je hasič. Má černé kudrnaté vlasy, podsadité tělo a tmavé oči. Sedí proti mně v rozvrzaném křesle. Narodil se s jedním zubem. Jedna Romka mu nedávno řekla, že s jedním zubem se rodí ti, kdo mají věštecké nadání. On se tomu smál. Nevěří tomu. Nikdy mezi Romy nežil. Sedí proti mně, cuká mu ve tváři a je na mě naštvanej.„Ty se tim totiž jenom bavíš,“ řekl mi. „A já jsem ti dobrej leda na to, abych s tebou vymetal zaplivaný pajzly, abys mohla studovat Cikány.“

Nechci to přiznat, ale má tak trochu pravdu. Bavím se. A teď se stydím.„Nikoho nestuduju,“ bráním se, „jenom je chci líp poznat.“„Prohlížíš si je jako zvířata v zoologický.“ Zvedl se a přechází po pokoji. „Vylezeš z pohodlí svýho bytu a pak je sleduješ jak laboratorní myši. Baví tě koukat se na to, jak jsou chudý, nevzdělaný, ubohý… a pak se zase vrátíš domu, kde ti nic nechybí.“Zastavil se a dívá se na mě. Zvláštní, jak se ty melancholický hluboký oči proměnily. Teď se ho bojím.„Kamarádila by ses se mnou kdybych nebyl Cikán?“ A já neodpovím. 
Vyšli jsme na ulici. Je horko. Na šatech mi zvoní rolničky jak jdeme.„Dneska jdu s tebou naposled,“ řekne, když otvírá dveře do hospody. Je tu zakouřeno, všude pach piva. Stěny jsou špinavé, v koutech je prach. Na zemi pošlapané, milionkrát poblité lino. Kam se podívám, samé snědé tváře. Jen támhle v rohu nezdravě světlý pár a jejich dítě. Je bílé, skoro průsvitné. Stojí před stolem a kývá se dopředu a dozadu. Když ke mně obrátí hlavu, dívám se do prázdných očí. Tatínek má hlavu na stole, matka si objednává další rum. Když mluví, všimnu si, že nemá zuby. Růžové dásně jsou slizce hladké a nahé. Dítě se dál kývá a zírá do nikam.Posadili jsme se k dlouhému dřevěnému stolu, hospodský před nás staví půllitry. Vedle nás se baví skupinka Romů. Mají kytaru a hrají. Jsou to chlapi, může jim být kolem čtyřicítky. Hlučně se smějou, upíjejí pivo. A já vedle nich. Dvacetiletá holka v šatech s výstřihem. Jediná v týhle hospodě, když nepočítám tu, co nemá zuby. Objednávají mi pití. Honza se skloněnou hlavou srká svoje pivo. Motá se mi hlava, směju se, je mi skvěle. 
Všichni se pak potácíme ulicí vzhůru. Dokonce i Honza už se usmívá. Zastavili jsme na rohu, jeden z chlapů spustí na kytaru…„Vaše občanské průkazy!“„My nic neděláme,“ ohradím se.
„Rušení nočního klidu,“ řekne muž v zelené uniformě klidně. Stojí s napřaženou dlaní.
„Ty občanky,“ opakuje.„Víte, že nás perlustrujete pro nic za nic?“ rozčílila jsem se. Honza mě tahá za rukáv. „Buď proboha zticha,“ cedí skrz zuby.
Vydala jsem doklady. Policajt je strčil do kapsy a přikázal nám, abychom došli na stanici VB. Tam s náma sepíšou protokol. Dobrá nálada všechny přešla. Jenom já jsem pořád v ráži.„Nemůžete nás tu takhle držet!“ vyjedu na policistu, který hlídá u dveří. Sedíme tu už dvě hodiny. Chce se mi čůrat. Chlapi mezi sebou romsky diskutují. Honza vypadá, že každou chvíli omdlí.„Přestaňte se domlouvat tou hatmatilkou,“ přistoupil k nám policajt. Toho, co sedí uprostřed a je nejmenší, vytáhne z řady a strčí ho ke zdi.„Nech tu černou držku votočenou,“ poručí mu a jde zase ke dveřím.
„To je přeci rasová diskriminace!“ vykřikla jsem a běžím za ním, „budu si na vás stěžovat! Chci, aby to bylo uvedeno v protokolu!“Romové se po mně unaveně podívají.„Dopouštíte se porušování základních lidských práv!“ Ale mladý policajt mi ani neodpoví.Honza si mě vzal stranou. „Nech už toho. Jenom to všechno zhoršuješ,“ šeptá mi.
„Přece si to nedám líbit! Neslyšel si, co mu řekl?“Povzdychne si. Zase mu cukaj lícní kosti. „Pochop už konečně, že žádnej z nás tady nemá čistej trestní rejstřík,“ nervózně se kouše do rtu. „Teda kromě tebe,“ dodá. „Dva z těch chlapů jsou v podmínce! Maj rodiny, musej živit děti!“
To mě vážně nenapadlo. Vzali nám otisky, udělali fotky. Sepsali protokol. „Můžete jít,“ vrací mi občanku. Venku už svítá.„A co bude s nima?“ kývla jsem hlavou směrem ke dveřím.„To se vás netýká,“ usmál se na mne, „Měla byste si dávat větší pozor na to, s kým trávíte čas. Tahle společnost pro vás není vhodná.“

srpen 1989 
Letní rekreačně výchovný tábor pro děti cikánského původu

Ano, tak se to skutečně jmenovalo. A já tam jela jako vedoucí. Zkratka: LRVT.V autobuse se pozvracely skoro všechny děti. Teď už jsme ale konečně v rekreačním objektu, pokoje jsou rozdělené a my se sešly ke krátké poradě.
Hlavní vychovatelka Baxová nám rozděluje orthosany. „Ručíte mi za to, že každé dítě si tím umeje hlavu nejmíň dvakrát. Nechceme tady mít vši. A ručim vám za to, že některý je rozhodně maj. Takovýho Siváka v tom můžete umejt třeba pětkrát.“Simona Bihariová na mě vyděšeně kulí oči. 
„Já si nemeju vlasy šamponem,“ říká, „Maminka mi je myje mejdlem, který sama vyrábí. Šamponem se vlasy ničí.“Krčím rameny. „Musí to být.“
„Já vši nemám.“ Skoro pláče. Krásné, lesklé zdravé vlasy jí padají až pod zadek. Skoro jí je závidím.
Baxová se ušklíbla, když jsem jí to řekla.„Ona si Simonka asi myslí, že je něco víc než ostatní. Že se s ní bude zacházet v rukavičkách.“ Zvedla se od stolu a řekla mi, že to vyřídí sama. Cestou mluví dál. „Patří k olašskejm cikánům. To je taková mafie. 

Předpotopní společnost. Strašný primitivové. A všichni kradou. Většinu dětí maj mentálně postiženejch. To Simona je na jejich poměry génius. Na dýlce jejích vlasů závisí, kolik za ní otci její budoucí muž zaplatí peněz jako výkupný.“Jdu mejt svoje kluky. Stydlivě se ke mě ve sprše obrací zády. „Pančelko, my se umejeme sami. Už sme velký, ne?“ Je jim  deset.„To nejde,“ zavrtím hlavou, „Já na to prostě musim dohlídnout.“Když se vrátím k Simoně, sedí na posteli a Baxová jí rve dlouhé vlasy kovovým hřebenem.„Maminka mi zakazuje česat se kovovejma kartáčema,“ pláče. „Ještě nikdy jsem se nečesala ničim jinym než tim svým.“„To má bejt tohle?“ zvedá hlavní vychovatelka štítivě dvěma prsty kartáč s dřevěným držadlem. „To sou snad koňský žíně nebo co, ne?“ Směje se pobaveně.Simona přikyvuje, po tvářích jí tečou slzy. Tím hřebenem to strašně tahá.Dívám se na to a neříkám nic.Jdeme na nákup do města. Zpíváme si. Pořád si zpíváme. Ve městě se po nás každý otáčí.„Tolik cigošů pohromadě jsem eště neviděla,“ kroutí hlavou tlustá ženská s trvalou.
Rozdávám dětem obálky s jejich penězi. 
„Hlídejte si ty děti!“ křičí na mě hysterická prodavačka v samoobsluze, „Co si počnu, když mi to tady vykradou?“„Oni nic neukradnou, nebojte se. Za to vám ručím,“ řeknu hrdě.Stejně nás vyhodila. Tak zkusíme vedle železářství. Ach bože! Všichni kluci si koupili zavírací nože!Večer dohlížím, jak je schovávají na dna svých kufrů. Museli přísahat, že je do konce pobytu nevytáhnou. Svatosvatě slíbili. A taky dodrželi.Celý den prší. Děti se nudí a zlobí. 
„Ať si vezmou pláštěnky a jděte ven,“ nařídila hlavní vychovatelka.Ani nám se nechce, leje jako z konve. „A kam máme jít?“ „Choďte kolem domu.“
Jdu to oznámit svým dětem. Nejsou nadšené, dalo se to čekat. Chvíli se s nimi dohaduju, pak se hádám a nakonec jim to zkrátka přikážu. Lucka sevřela ústa a když si myslela, že už ji neslyším, že už jsem pryč, procedila: „Kbyby chcíply do rána.“

prosinec 1989
Ať žije revoluce 

Byl začátek zimy 1989. Právě začala Sametová revoluce a já byla studentka pedagogické fakulty.
Pamatuji se, jak jsem stála na jevišti jakéhosi sálu, který byl plný Romů. Nevím už, v kterém městě se shromáždění konalo. Pamatuji si jen, že jsem se cítila strašně dobře. Důležitě. Na bundu jsem si přišpendlila ceduli „Pravda vítězí!“. Dělala jsem revoluci. Myslela jsem si, že je v mé moci změnit cokoli, co budu chtít. Byla jsem plná sebevědomí a cítila jsem se jako bůh všemohoucí. Mluvila jsem o tom, jak je náš vzdělávací systém k romským dětem nespravedlivý.„Učitele nezajímají potřeby vašich dětí,“ říkala jsem. „Komunisté se vás snaží držet v co největší nevzdělanosti. Musí vás držet dole, protože se vás bojí, protože jste příliš nevypočitatelní, příliš svobodní. Dávají vám materiální věci, abyste přestali myslet na svobodu. Nutí vaše děti, aby zapomínaly svůj jazyk, své zvyky. Chtějí vás asimilovat, protože nechápou váš způsob myšlení, vaši mentalitu. Ničí vaši národní i osobní identitu. Vy

 asimilaci nepotřebujete. Vždycky budete mít jinou barvu pleti. Vždycky zůstanete odlišní. My jsme také jiní než vy. Ale na tom není nic špatného. Ponechme si své odlišnosti. Ponechme si co je v naší krvi a v našich duších. Můžeme si být rovni a přesto být odlišní. Pojďme se vzájemně tolerovat.“Udělala jsem pomlku a podívala se do hlediště. Pozorně mi naslouchali. Já byla v tranzu, jako bych byla něčím sjetá. Sjetá vírou ve vítězství a v lepší zítřek. Fanatička.„Jsem tady, abych vám slíbila, že přístup učitelů k vašim dětem se teď změní. Ti, kdo se stanou dnes učiteli, udělají, co budou moci, aby vašim dětem pomohli. Vždy budou tolerovat jejich potřeby, jejich odlišnost i jejich osobnosti.“
Potlesk. Několika lidem tekly slzy. Objímali mě, děkovali. Měli mě rádi a možná mi i věřili.
Občas si na ten zážitek vzpomenu. A trápí mě špatné svědomí. Co jen jsem to všem naslibovala?

jaro 2001
Naši kluci

Stala se ze mne lektorka angličtiny. 
Dočetli jsme vyprávění romského kluka, kterého přepadli skinheadi. Ležel pak dva měsíce v nemocnici.„Jaký na to máte názor ?“ zeptala jsem se.Moji dospělí žáci, úředníci a úřednice, se dívají do stolů a mlčí. „Co si myslíte o skinheadech?“ ptám se znovu.Konečně ke mně jedna zvedne oči. Mladá holka, může jí být přes dvacet.„Myslím si, že je úplně přirozený, že se u mužů v dospívání 
projevuje agresivní chování,“ uvažuje, „A musí svou agresivitu nějak ventilovat. Můžeme bejt rádi, že mlátěj Cikány a ne nás.“Třída ožila. Ozývá se šuškání. Chci vědět co si myslí ostatní.Přihlásí se asi padesátiletý pán. Má brýle a dobré postavení ve své bance.„No, tak co byste s tím vy udělal?“
obrátím se k němu.Rozpačitě se usměje a rozhodí ruce.„Co bychom s tím měli dělat?“ řekne. „Vždyť jsou to přece naši kluci.“Ví někdo, co s tím dělat?

w Kateřina Sidonová, 14. května 2003 Praha 
w Ilustrace: Lucie Lomová